Začarovaný kruh... - Nic není takové, jaké se zdá být

Ozvalo se hlasité: „Prásk!“. Někdo se přemístil. Příchozí dívka si stáhla kápi z hlavy a porozhlédla se po zahradě před domem. Pohlédla k vycházejícímu slunci a hlavou se jí prohnala vzpomínka na události v Bradavicích. Zabrousila až k Lexi. Proč je jen tak tvrdohlavá? Pak si vzpomněla na tu druhou. Neměla ani ponětí, kdo to je, ale připadala jí povědomá. Už jen to příjmení. Poprvé jej slyšela vyslovovat Snapea, když za ním přišla na „návštěvu“ a náhodou tam na ni narazila. To příjmení jí bylo víc než důvěrně známé. Chvíli přemítala jestli nejde o příbuzenství, ale nakonec musela připustit, že je to jméno relativně běžné, tudíž může dojít k pouhé náhodě.

Odvrátila oči od vzdáleného obzoru a vystoupala po schodech ke vchodovým dveřím. Vstoupila dovnitř a zavřela za sebou. Porozhlédla se po vstupní hale, ale nikoho zde nespatřila. Ještě zaměřila svůj pohled na vrchol majestátního schodiště, které se táhlo podél obou bočních stěn místnosti a v polovině výšky haly utvořilo na protější stěně od vchodu balkónek. Dokonce ani tam nikdo nestál. Nahlédla tedy do obývacího pokoje. I ten byl prázdný. Ještě tedy zkontrolovala protější místnost vybavenou jako jídelnu, kde konečně narazila na jednoho z domácích skřítků. Ten hned, jak ji zpozoroval, nadšeně vypískl: „Slečna už je doma! A je živá a zdravá!“

„Kde jsou všichni?“ nevšímala si skřítkova nadšení.

„Váš otec je na ministerstvu a vaše matka je v salónku. Dělá společnost vaší návštěvě,“ rychle odpověděl skřítek.

„Mé návštěvě?“ podivila se. „Kdo to je?“ ještě dodala.

„Pan Severus Snape,“ odvětil skřítek a spěšně přeleštil další kus porcelánového servisu vystaveného ve vitrínce.

„Ten?! Co tu chce?“ sama pro sebe pronesla a zamířila do salónku.

Nedokázala přijít na důvod, proč za ní Snape přišel. Zrovna teď. Neměl by být ve svém domě? Pomalu se blížila k salonku. Na chvíli se zastavila a zaposlouchala se do rozhovoru, který se odehrával pouhých pár metrů od ní. Nechtěla poslouchat, ale nemohla si pomoct.

„Jsi v pořádku? Jsi nějaká pobledlá,“ pronesla Satinina návštěva.

„Nic se neděje, Severusi,“ odvětil tichý ženských hlas.

„Nelži, moc dobře tě poznám,“ zarazil ji Snape.

„Už je to dávno. Mnohé se změnilo,“ špitla sotva slyšitelně.

„Možná…“ zazněl pochybovačný zvuk Snapeova hlasu, „Satin je určitě v pořádku. Ona si poradí za každé situace… je stejná jako její otec,“ zasnil se Snape.

„Já vím,“ vzdychla žena, „je mu tolik podobná,“ tiše dodala.

Satin měla pocit, že její matka pláče. Nemohla to pochopit. Její matka, žena stvořená z jediného velkého kusu ledu. Žena bez kousku citu. Žena, která neotevře své nitro ani před vlastní dcerou. Ať se snažila sebevíc, nebyla s to pochopit matčin důvod. Raději se rychle přestala zabývat matkou a vybavila se jí vzpomínka na otce. Na pravého otce. Nedalo se ale říct, že by to byla vzpomínka. Spíše slova, která jí vyprávěla matka. Byly jí pouhé tři roky, když její pravý otec zemřel. Teď má jiného… ano, zní to podivně. Má jiného. Jako by se bavila o nové známosti. Jako výměna ponožek… každý den čisté. Ale nemůže si stěžovat. Philippe Gautier pro ni byl jediným otcem, kterého poznala. Stejně chladný, jako její matka. Kdo ví, jaký byl její pravý otec. Vzhledem ke vkusu její matky pravděpodobně stejný.

Přestala rozjímat nad minulostí, kterou si stejně nepamatovala. Ještě zaslechla poslední útržky rozhovoru, než se napevno rozhodla přestat špehovat a konečně vejít dovnitř.

„Satin, jsi tady a živá a zdravá!“ vyskočila její matka nadšeně z křesla, když ji spatřila ve dveřích.

„To ano,“ trochu suše odvětila.

„Kde jsi se tak dlouho zdržela?“

„To není důležité,“ odbyla ji Satin a pohlédla na Snapea. „Necháš nás, prosím, chvíli o samotě?“ pronesla bez toho, aniž by se na svou matku podívala.

„Ovšem,“ odvětila a chystala se odejít.

„Můžu jen ještě jednu otázku?“ zarazila ji. „Otec je skutečně na ministerstvu? Řekl mi to Bert,“ jen se chtěla ujistit od důvěryhodnější osoby.

„Ano je, rychle ho přivolali kvůli TÉ události v Bradavicích,“ ušklíbla se Satinina matka. „Asi tam chvíli zůstane, prý je tam neuvěřitelný chaos. Všichni bystrozorové a zaměstnanci ministerstva jsou na nohou a hledají viníky Brumbálovy smrti… měla jsem strach, že tě dostali, když ses tak dlouho nevracela,“ pronesla tiše.

„Aha, díky,“ odvětila vděčně Satin.

„Tak já vás nebudu rušit,“ spěšně se rozloučila.

„Děkuji za společnost, Isabel,“ ještě pronesl Snape, než Satinina matka odešla.

Když už tu byli konečně sami, pohlédla Satin na Snapea a s neskrývaným překvapení řekla: „Co tu děláš?“

„Přišel jsem tě zkontrolovat,“ s náznakem úsměvu prohodil.

„Vtipné!“ nepříjemně odvětila. „Tak co tu sakra chceš?“

„Hledal tě Pán Zla,“ přestal chodit kolem horké kaše.

Satin jakoby poskočilo srdce. Prudce stoupla, začala nervózně přecházet po místnosti a nakonec mírně vyděšeně pohlédla na Snapea: „Říkal něco?“

„Ne, jen postřehl, že chybíš. Ale nebyla jsi jediná,“ pokračoval ve vysvětlování.

„Kdo tam ještě nebyl?“ vyzvídala a konečně si, značně klidnější, sedla zpět do křesla.

„No, kromě těch, co jsou v Azkabanu…“

„To sem netahej! Já vím, kdo je v Azkabanu!“ křikla roztržitě na Snapea.

„Dobrá… tvůj otec, ale ten byl na ministerstvu, Farrow, ten je mrtvý a…“ na chvíli se odmlčel, než zase pokračoval: „Draco Malfoy.“

„Cože?! Draco? Ale vždyť šel s tebou! Kde je… snad není…“ nedokončila větu. Věděla, že Snape tuší, co chtěla říct.

„Není mrtvý,“ vyvrátil její dohady.

„Ale kde teda je?“ neubránila se zvídavosti.

Snape mírně zaváhal. Zdálo se, že pochybuje o tom, jestli má Satin říct pravdu.

„Tak vysvětlíš mi, kde je?“ naléhala.

„Uvědomuješ si, že i když se Dracovi podařilo přivést smrtijedy až do Bradavic, svůj úkol nedokončil?“ záhadně pronesl Snape.

„Ale jak to, že ho nedokončil? Vždyť je Brumbál mrtvý!“ nechápala na co Snape naráží.

„To ano, ale nebyl to on, kdo ho zabil,“ pokračoval.

„Cože? A kdo?“ třeštila na něj udivené oči, ve kterých se po chvíli zajiskřily hvězdičky poznání. „Ne počkej… to ty, že? Uvědomuješ si, jakou hloupost jsi udělal? Tím, že jsi ho nenechal dokončit úkol, jsi ohrozil nejen jeho život, ale i Luciusův a Narcisin!“ vyčítala mu jeho jednání. Konečně jí došlo, že vlastně nebyla u toho, jak Brumbála zavraždili, tudíž neviděla, kdo ho zabil. Ale tak nějak ani nepřemýšlela nad jinou možností, než že vrahem byl Draco.

„Jenže on by to nedokázal!“ chladným hlasem pronesl Snape.

„Jak můžeš vědět, že by to nedokázal, Severusi?“ tázavě na něj pohlédla a v očích se jí zračily výtky.

„Dokázal by to, kdyby…“ zarazil se vprostřed slova, „prostě jsem viděl, že to nezvládne a nemohli jsme se zdržovat,“ rychle zamluvil předchozí větu.

„Dokázal by to, kdyby… CO?!“ Satin se nenechala odbýt.

„To kvůli Victorii Lowryové,“ pronesl Snape. Satin si jen pomyslela: ,Zase ona?´.

„Co ta s tím má společného?“

„Nějak zjistila, o co Dracovi jde a podařilo se jí ho nahlodat natolik, že to potom nezvládl,“ prozradil Satin své domněnky.

„Co je zač?!“ pronesla spíše sama pro sebe a nedokázala pochopit nic, co se týkalo Victorie. „A kde teda teď Draco je?“ stále ještě nevěděla, co se s Malfoyem mladším přesně stalo.

„To netuším. Řekl jsem mu, ať se někam schová a hlavně nikomu neříká kam,“ odvětil rozmrzele Severus.

„Hm, bezva,“ šeptla si sama pro sebe a přemýšlela, kam by mohl Draco zmizet.

„Jen tak mimochodem,“ přerušil Satinino rozjímání. „co jsi udělala s Lowryovou a s Faweksovou?“

„Zbavila jsem se jich, jak jsi řekl,“ odpověděla mu s jejím charakteristickým chladně arogantním výrazem ve tváři.

„Hm… Lowryové je škoda, byla to má nejlepší žačka, aspoň co se lektvarů týče,“ odvětil ledovým hlasem, jako by to ani nemyslel vážně. „To už se ale nedá říct o Faweksové,“ odfrkl si sám pro sebe.

„Myslela jsem, že já jsem byla tvá nejlepší žačka v lektvarech a pokud si uvědomuju, tak jsi letos učil Obranu,“ trochu uraženě prohodila Satin.

„Ona byla minimálně stejně dobrá jako ty,“ s úšklebkem řekl a pobaveně pozoroval Satinin vzteklý výraz.

„Není mrtvá, že? Ani jedna z nich…“ tiše pronesl a nespouštěl Satin z očí.

„Co si o mě myslíš?!“ vyštěkla po něm. „Já plním rozkazy!“ nasupeně dodala.

„Já vím,“ odvětil Snape a ve tváři se mu zračila ironie.

„Tys to udělal schválně…“ Satin nabrala určitého podezření.

„A co?“ dělal hloupého, ačkoli mu to zrovna dvakrát dobře nešlo.

„Tys nechtěl, abych je zabila. Věděl jsi, že nedokážu zabít Alex, protože je to má kamarádka. A proto jsi řekl mě, abych se jich zbavila a ne třeba Amycusovi,“ pokračovala ve svých dohadech.

„Možná,“ neurčitě odpověděl a vstal z křesla. „Už je na čase, abych šel.“

Satin rychle vyskočila na nohy a šla vyprovodit bývalého profesora ke dveřím. Ještě se ho zeptala, kam má v plánu jít, ale jako vždy jí odmítl cokoli prozradit. Rozloučil se a bez jakýchkoli dalších řečí odešel.

Hned, jakmile se za její návštěvou zavřely dveře, vyběhla Satin po schodech do druhého patra a zamířila do svého pokoje. Měla štěstí, že nenarazila na svou matku, jinak by se jí ještě značnou chvíli nezbavila. Zavřela se v pokoji a lehla si na postel. Koukala se do stropu a přemýšlela nad Lexi, Dracem a také Victorií, která, i když ji neznala, jí dělala dost vrásek.

,Moc drzá a moc zvědavá,´ prolétlo jí hlavou. Tok jejích myšlenek ale zpřetrhalo zaklepání na dveře.

„Zmizte!“ nepříjemně štěkla.

„Slečno, nepotřebujete něco?“ ozval se dveřmi tlumený hlas domácího skřítka.

„Nechci nic! A řekla jsem, ať zmizíš!“ sykla vztekle. Ani klid jí nedopřejou.

„Ale, slečno…“ provinile pronesl skřítek a zdálo se, že má něco důležitého na srdci.

„Ty jsi mě neslyšel!“ zuřivě zaječela. Teď ji naštval… hodně naštval. Vyskočila z postele, prudce otevřela dveře a mířila vztekle svou hůlkou na skřítka. „Jak se vůbec opovažuješ mě OTRAVOVAT!“

„Paní si přeje se slečnou mluvit, prý je to naléhavé,“ vysypal ze sebe splašeně a krčil se ze strachu před trestem.

„Proboha!“ zaklela, vyvrátila oči v sloup a ještě dodala: „Fajn a teď už konečně zmiz!“ Skřítek neměl ani v nejmenším plánu neuposlechnout a ihned se vytratil. Ještě za sebou prudce praštila dveřmi, aby trochu uvolnila svůj vztek a zároveň podpořila napjatou atmosféru, která působila jako saténová látka napnutá až na hranice svých možností.

Naštvaně pohlédla do zrcadla, co jí vyselo na stěně. Vydechla, nasadila svou ledovou masku a vyšla ven ze své ložnice. Matka na ni čekala v obývacím pokoji. Posadila se k ní na pohovku a neurčitým pohledem ji pozorovala.

„Chtěla jsi se mnou mluvit?“ strojeně pronesla.

„Ano, drahá,“ opověděla jí matka.

„Jen jsem ti chtěla oznámit, že dnes večer budeme mít návštěvu,“ řekla jí matka.

„Koho?!“ vydechla Satin.

„Tohle bylo neslušné,“ pokárala ji matka. Satin měla sto chutí aspoň vyvrátit ty oči v sloup, ale to nepřicházelo v úvahu.

„Promiň… a smím vědět, koho dnes očekáváme?“ vysoukala ze sebe. V hlavě jí uvízla myšlenka, že by smrtijedi chtěli tak brzy oslavovat? Ne, že by nebylo co.

„Jen pár přátel…“ prohodila její matka a nezdálo se, že má v plánu jí prozradit víc.

„Ovšem,“ odvětila nepřítomně Satin a toužila se opět zavřít do pokoje.

„Jen jsem tě chtěla upozornit, aby ses na dnešní večírek připravila. Očekává se tvá přítomnost,“ dokončila její matka, co chtěla říct.

„Zajisté,“ přitakala Satin, vstala a odkráčela pryč.

Ve svém pokoji se rychle převlékla. Pokusila se zamaskovat kruhy pod očima, přeci jen už několik dní pořádně nespala a to se odrazilo na jejím vzhledu. Vzala své věci a zamířila ven z pokoje. Vyšla až na zahradu a zavřela za sebou vstupní dveře. Ještě ohrnula nosem při pomyšlení na další snobský večírek pořádaný její matkou a s hlasitým prásknutím se přemístila do neznáma.

16. Kapitola || 18. Kapitola

EpilogČervivé jablko ZrcadloSnový lektvarVzpomínkaTajný úkrytDalší snobský večírekSídlo rodiny MalfoyůPaní FaweksováNic není takové, jaké se zdá být Smrtijed? Na tom záleží?Uteč nebo zemřešPoprvé... a naposled?Záhadná návštěvaNitrozpytOsudVánoční překvapeníŽabí princRoztržka ve společenské místnostiStrašlivá skutečnostTajemná záhadaNepříjemný, ale i tak milýŠokující překvapeníPrvní setkáníPrvní kroky jsou nejtěžšíDruhá šance